Z IT džungle na opuštěný ostrov

Jak napadne IT specialistu, přihlásit se do reality show, která probíhá na opuštěném ostrově?

Když jsem Survivor viděl poprvé, tak mě velice oslovil a chtěl jsem to zažít. Čím víc jsem pořad sledoval, tím víc mě to bavilo a pokládal jsem si otázky, jaké by to bylo, kdybych tam byl já a jak bych si poradil s různými soutěžemi.

Měl jsi strach, jestli to zvládneš?

Asi jsem tak naivní, že jsem z toho strach neměl.

Kdy nastal ten okamžik, že jsi účast oznámil svému nadřízenému Danovi?

Nejdřív jsem Danovi sdělil, jaké mám plány a jestli by nevadilo, v případě, kdyby to vyšlo, že bych byl mimo ČR 6 týdnů. Dan souhlasil a já ho tedy postupně od října do prosince informoval o průběhu castingů. Když mě pak vybrali, tak jsem Danovi dal hned vědět o svém přijetí do Survivoru, abychom se na to připravili a předali mé pracovní povinnosti.

Při podpisu smlouvy nám bylo oznámeno, že soutěž bude trvat 2,5 měsíce. Okamžitě jsem opět volal Danovi a naštěstí i s tím neměl problém. Ale když jsem si pročítal padesátistránkovou smlouvu, objevila se věta - pokud show bude úspěšná, tak si produkce vyhrazuje natočit další díly, to znamenalo další měsíc a půl navíc.

Opět jsem tedy mluvil s Danem, ten pak s Honzou Slezákem a já nezapomínal dodat, že to sice vypadá na 4 měsíce bez mé přitomnosti, ale taky, že třeba už za týden můžu být zpátky doma. Honza to schválil se slovy: „Pokud má někdo svůj sen, určitě mu v něm nebudeme bránit!“ A to je opravdu moc hezké. Kdyby mi to ale nedovolili, tak bych tu smlouvu opravdu nepodepsal.

Tušíš, kolik kolegů soutěž sledovalo?

Každá reality show má své sledující, svou cílovou skupinu. Ale teď jsem překvapený, kolik lidí se mi ozvalo, že Survivor sledovali. Když jsem z počátku někomu řekl o existenci Survivoru, tak mi přišlo, že jej lidi spíše neznají. Zvlášť, když jsem psal rozlučkový email kolegům, přišlo hodně ohlasů s otázkou, co že to je? Mám tedy radost z toho, kolik lidí to nakonec oslovilo. Myslím si, že ta soutěž je geniální.

Jak bylo těžké po tvém návratu, nikomu nic neříct?

Nebyl to problém, bavilo mě to. Nevím, jaké by to bylo z pozice člověka, který vypadnul a musel pak zapírat, jak dopadl. Já to měl jinak, mě z pozice vítěze naopak bavilo poslouchat ostatní, o kom si myslí, že vyhrál a proč. Lidi se mě doptávali, kdo to vyhrál a já jim na to odpovídal způsobem: „Ano, ten by si to zasloužil, ta byla dobrá, atp.“ Spousta lidí se domnívala, že když jsem se vrátil do práce, tak jsem to nevyhrál, a to mi nahrávalo do karet.

Jaký byl návrat do reality a do práce?

Kolegové mě přivítali skvěle, na Instagramu mám fotku, jak mi připravili pracovní místo (udělali kolem stolu přístřešek z rákosu a palmu), takže návrat nebyl takový šok, když mám kolem sebe pořád džungli a ještě jsem dostal k tomu bonus – 4 kg rýže. Tady v AC mám fajn lidi a kolektiv, bez kterého by nás ta práce určitě tak nebavila. A i když se někteří nazývají jenom kolegové, tak to má určitě přesah a dalo by se použít pojmenování přátelé.

Jak se člověk dokáže koncentrovat, když se vrátí zpět?

Těšil jsem se, že úplně v Survivoru„vypnu“. Každý víme, že IT nám umožňuje pracovat i z druhé strany světa, ale tady jsem měl 100% jistotu, že mě to prostě nedožene. Očekával jsem, že mi to pomůže najít čerstvý impulz, vrátit se hladový po IT. Do práce jsem se velmi těšil, jak budu konečně zase pracovat s jedničkami a nulami. Zatímco hra byla hlavně o lidech, o stresu, kde na ostrově bojuješ s lidmi, kteří se tě snaží ze hry vyloučit. Takže jsem pořád nějakým způsobem ovlivněný tím, jak jsme tam fungovali. Ten rozjezd je mnohem pomalejší, než jsem si myslel.

Vrátil jsem se večer 23. března a už 1. dubna jsem byl v kanceláři v práci. Prožil jsem tedy jen něco přes týden, kdy jsem se hlavně vídal s celou rodinou a kamarády a snažil se aklimatizovat. Teď už jsem doma přes měsíc a pořád cítím, že to není ono. Když jsem se bavil s Markem Orlíkem, vítězem Robinsonova ostrova, řekl mi, že mu trvalo půl roku, než se vrátil do normálu, a to tam strávil cca 36 dní. Já mám za sebou těch dní 68. Momentálně ještě stále načítám všechny ty informace, co se vše za tu dobu stalo, ale ten návrat je rozhodně pomalejší, než jsem čekal.

Myslíš, že je to fyzickou únavou?

Myslím si, že hlavně je unavená hlava, i když tam fungovala jiným způsobem než tady. Největší problém mám s tím, dokázat se delší dobu soustředit na jednu věc.

Co bys řekl závěrem, třeba i našim potencionálním kolegům?

Předtím jsem vystřídal více zaměstnání a v AC jsem už skoro 14 let. To asi svědčí o tom, že prostředí mi tady vyhovuje. Během té doby, co jsem tady, jsem zažil několik stěhování, narození dítěte i jiné události a AC mi vždy vyšlo vstříc v tom, že si práci mohu načasovat, jak mi vyhovuje. A to asi ocení každý z nás nejen, když vplouváme do rodinného života a potřebujeme najít nový balanc mezi soukromým a pracovním životem.

Covid nám ukázal, že zaměstnavatel je flexibilní a rychle přešel na možnost, umožnit nám plnohodnotně pracovat jak z kanceláře, tak doma. Časem jsme ale zjistili, že se s kolegy v kancelářích vlastně vídáme rádi. Ono, být celý týden doma, při tom, jak jsme sociálně založení, nám ne vždy nevyhovuje. Osobní kontakty nějak přirozeně, nenásilně umožnují sdílení informací a znalostí. Ale pro někoho, kdo dojíždí z větší vzdálenosti, věřím, že je to také o velké úspoře času a nervů na cestě.

V AUTOCONTu je také spousta možností se různými způsoby vzdělávat nejen profesně, ale i osobnostně. Pokud se člověk ještě hledá, může přecházet mezi odděleními a najít si to pravé, co mu vyhovuje. Také se mohou naskytnou kariérní cesty do jiných, pro nás často partnerských firem. Ale také je zde spousta kolegů, kteří se naopak z partnerských firem či projektů vrátili rádi zpět do AUTOCONTu.

Takže pro mě je AUTOCONT rozhodně dobrý zaměstnavatel.