Virtualizace datových úložišť

V minulosti jsme tuto vlastnost znali především z enterprise prostředí: disková virtualizační vrstva obstarávala zejména zrcadlení datového prostoru transparentně mezi dvěma datovými úložišti tak, aby případný výpadek jednoho z nich neznamenal přerušení dodávky služeb datového úložiště a provoz od serverů k virtualizovanému svazku pokračoval dále jak pro čtecí, tak zápisové operace. Jakmile porouchané datové úložiště znovu ožilo (např. po opravě), provedla se automatická synchronizace do plné funkčnosti.

Virtualizační vrstva umožňovala pracovat v podstatě s jakýmkoliv datový úložištěm – většinou s FC konektivitou. Díky tomu se uživatel zbavoval závislosti na jediném výrobci datových úložišť, i když si současně budoval jinou závislost, a to na výrobci virtualizační vrstvy. Výrobců a produktů bylo, a stále ještě je, poměrně dost. Mezi nejznámější patří asi IPStor NSS od společnosti FalconStor, SANSymphony od společnosti DataCore, StoreVirtual od HPE, SVC od IBM, VPLEX od EMC atd.

Virtualizační vrstva může mít i jiné funkcionality, než pouhé zrcadlení diskového prostoru (EMC VPLEX má primárně pouze tuto funkci). Virtualizátory nabízí např. možnost nejrůznějších způsobů akcelerace diskových operací využitím FLASH technologií, ať už jako prostou akceleraci čtecích/zápisových operací nebo automatický tiering. Vrstva většinou také umožňuje využití Thin Provisioningu, Space Reclamation, asynchronní replikace do další lokality, CDP, vytváření snapshotů, deduplikaci nebo kompresi datových svazků, QoS nad diskovým prostorem apod. Z vyjmenovaných skutečností je možná zřejmé, že jako datová úložiště pod virtualizační vrstvu není nutné nasazovat enterprise třídu, postačí třída nižší s tou výhodou, že lze u úložiště omezit množství SW licencí pro nejrůznější funkcionality, protože je obstará virtualizační vrstva.

Fyzicky je disková virtualizační vrstva většinou server, na kterém v prostředí některého z Linux nebo Windows OS běží speciální SW. Server musí mít dostatečný výkon CPU, velikost RAM a dostatečný počet FC portů tak, aby byl schopen zvládnout provoz mezi servery a datovými úložišti, dále musí být schopen pracovat v redundantním provozu, aby do IT infrastruktury nezanášel SPOF.

V posledních několika letech se stále častěji objevují trošku jiná řešení pro zvýšení dostupnosti datových úložišť. Jsou založena na vytvoření failover clusteru mezi dvěma stejnými datovými úložišti, která si sama nebo ve spolupráci s OS serverů vyřeší případnou poruchu jednoho z nich a převedou provoz na druhé úložiště. Nejvíce zkušeností máme v tomto případě s dvojicí datových úložišť společnosti HPE 3PAR, DELL Compellent, případně IBM Storwize.

Obecně lze říci, že prvky vysoké dostupnosti na vrstvě datových úložišť se z enterprise prostředí posouvají do prostředí midrange. Jejich cena je přívětivější, umožňuje tak s vysokou dostupností pracovat i na projektech, které nejsou finančně vysoce náročné.

Dalším fenoménem, který v posledních letech působí na trhu datových úložišť, je schopnost některých popisovaných diskových virtualizátorů vybudovat vysoce dostupné úložiště jako SDS (Software Defined Storage) na interních discích serverů. Tady je vysoká dostupnost s redundancí N+1 nebo N+2 jako jedna ze základních funkcí takového řešení. V momentě, kdy 2U server dokáže pojmout např. 24 pevných disků všech typů včetně SSD, tak lze vybudovat IT infrastrukturu, s vysokým výkonem serverů i diskového subsystému, velmi odolnou proti prakticky jakémukoliv HW výpadku.

Nesmíme ale zapomínat na možnost logického porušení dat, a proto se příště zaměříme na moderní Disaster Recovery řešení.